Myšlenky: Co znamená tvorba? A co znamená pro mě.

Tvorba, podle slovníku "činnost dávající vzniku něčemu novému", byla vždy ceněná a chtěná. A je docela jedno, jestli to byla múza, Bůh a nebo "pan" umělec, kdo popadl štětec a udělal první tah. Kdo vzal kámen a dal mu nový tvar. Tvorba tvoří dějiny, ovlivňuje pocity, umožňuje život, dává mu smysl...

Tvorba jako smysl života

Postmoderní filosofie hovoří o tom, že člověk existuje skrze komunikující společenství. Skrze svůj jazyk. Skrze to, že je něčí kamarád, něčí syn, dcera, něčí manžel, otec, dědeček... No jo, ale to pak my, introverti, my, kteří za den prohodíme více slov se spící kočkou, jak s lidskou bytostí, máme s tou existencí skrze jazyk docela těžké, že?

Proto tu je (alespoň podle mé teorie) tvorba. Dávala mi odjakživa pocit prostoru, když jsem měla dojem, že ve smyslu života není nic stálého. Pocit existence, kdy mi komunikující společenství chybělo a já se do něj svým rozpoložením nedokázala začlenit.

Protože pokud člověk něco vytvoří - kresbu, malbu, text, fotografii, nebo klidně dort, je to fyzická známka toho, že existuje, že o sobě zanechává skutečnou nezaměnitelnou stopu v prostoru.

Tvorba jako zrcadlo duše

Tvorba je mojí součástí. Vychází ze mě. Baví mě, pokud se mnou rezonuje, pokud odráží moje myšlenky, moje vidění světa a moje vnímání. Proto mě v konečcích prstů brní při každé volné chvíli, brní mě, i když vidím něco krásného, něco nového, něco, co ve mě probudí emoce, které nechci zapomenout, které chci zaznamenat, nebo si je jen utřídit, pochopit jejich podstatu, nebo vystihnout jejich zrůdnost. A proto jim propůjčím nový fyzický tvar.

Věřím, že tvorba toho dokáže o lidech říci mnohdy více, než by občas "tvůrce" sám chtěl. Samozřejmě interpretace čtenáře/diváka/posluchače může být chybná, proto je na každém člověku, aby se pozorně díval, pozorně poslouchat a pozorně četl a obezřetně postupoval při sestavování svého obrázku tvůrce.

Tvorba jako únik z reality

"Tvorba jako únik" je spojení, které se používá možná až příliš nadneseně a přemrštěně. Používají ho ti, co tvoří, používají jej i ti, co netvoří. Používá se pro něco, co nedokážeme pochopit a hledáme ho v tom, v čem vůbec nemusí být. Ne každý umělec tvoří, aby unikl z reality. A ne každý uniká z reality pouze tvorbou.

(Skvělé na únik z reality jsou třeba videohry nebo pohyb. :) )

Já osobně si tvorbou raději "deformuji" realitu. Únik je příliš jednorázová a chvilková záležitost, zatímco deformace reality je mnohem stálejší. Touto deformací můžete chápat třeba barvu mých vlasů, styl oblékání, věci, kterými se obklopuji, nebo třeba věci, které tvořím a které z velké části tvoří můj sociální a osobní prostor.

Tvorba jako relaxace

Spousta lidí má tvůrčí činnosti jako svůj volnočasový koníček. Díky těmto činnostem dokáží lidé relaxovat a načerpat novou energii.

I pro mě je tvorba z velké části relaxací (až na povinnosti, deadliny apod. ale ty necháme na jindy :)).

Navíc jako nepoučitelný overthinker (overthinking = přemýšlení nad míru) a a paranoik ji přímo zdravotně potřebuju. Jak je něco takového možné? Při běžných denních činnostech mě děsí a trápí věci, které se staly před lety. Běžné úkony mi nahání strach. Při hovoru s lidmi přemýšlím, jak se vzdálit a vypařit, protože se bojím, že mi zatím něco někde uniká. A proto je pro mě ponoření se do tvorby, ve které jsem pánem já, tvoření prostoru, příběhu, věci, u které znám každý tah a každé slovo tak osvobozující a relaxační. Ve chvíli tvorby nevnímám totiž nic než to, co dělám – kolikrát i zapomínám jíst, pít, nevnímat čas, ani samu sebe. Tomuto stavu se říká "flow" (=plynutí). 

Tvorba jako řemeslo

Tvořit lze i řemeslně - příkladem vám dám mého vyučujícího z VŠ, říkejme mu třeba Alfréd. Alfréd psal kdysi knihy na zadání - byly to často romány pro ženy. Dostal jako zadání zápletku a jeho úkolem bylo poutavě odvyprávět příběh. A protože Alfréd věděl, jak vystavět příběh pro ženy, co jsou podstatné aspekty v něm, jak pracovat s napětím (srdceryvnými a výšnivými situacemi) a jaký jazyk používat, aby působil autenticky, dokázal Alfréd vždy napsat knihu, která se cílové skupině líbila.

Obecnějším příkladem vám může být produktový fotograf, malíř na Karlově mostě, nebo kovář, po kterém lidé stále dokola vyžadují hřebíky.

Tvorba jako řemeslo je zautomatizovaný um, který sice něco přináší, ale nejen, že hraničí s kýčem, ale mívá také velmi krátkou "životaschopnost".

Ty červené romány přestaly být čteny s odrostlou generací, fotky produktů přestávají být zajímavé po sezóně, karikatura z Karlova mostu je genericky stejná se všemi karikaturami z Karlova mostu, a proto na ní nikdo nebude dávat bedlivý pozor a snadno se zničí, nebo vyhodí a hřebíky? Ty budou jednoduše zatlučeny a nikdo se už nikdy nebude pídit, jestli je udělal Tonda z vesnice od vedle, nebo Tadeáš z naší rodné vísky.

Závěrem

Tvorba a lidé, kteří tvoří, nám otevírá nové poznání světa skrze oči a duši tvůrce. Tvůrci tvorbou dávají kousky svého času (a s ním i života). Což bývá mnohdy těžký... Zvlášť díky volnosti a přehlcenosti, kterou dnes máme. Nějak tvořit může prakticky každý. A do toho se na nás ze všech koutů světa hrnou stovky a stovky nových informací, nových výrobků, nových výtvorů a nápadů...

Proto budu ráda, když až příště budete projíždět internet, listovat katalogem, nebo půjdete po ulici a uvidíte nezávislého tvůrce, který tvoří něco svého, osobitého a třeba krásně nedokonalého, že mu dáte šanci spíš, než levné kýčovité komerci v internetovém okně, na další stránce katalogu, nebo ve vitríně ve vedlejší ulici. <3 

Myslete srdcem.