Článek: Píšeš? To já taky!
Co to znamená, když řeknu že "píšu" a přitom se ještě nechci/nemůžu zvát "spisovatelem"? Článek byl publikovaný na Medium.com, nyní je lehce aktualizovaný, aby odpovídal realitě (21.7.2020).
Bylo to v první, snad možná ve druhé třídě na ZŠ. Seděla jsem u stolečku ve školní družině, kreslila si komiks a psala k němu příběh. Tehdy jsem si poprvé řekla, že jednou chci vydat knihu. Tehdy jsem si řekla, že jednou budu psát.
Když si teď na ten moment vzpomenu, zdá se mi to jako osvícení, i přesto, že jsem se od oné geniální myšlenky mnohokrát odchýlila a musela si hledat cestu zpátky.
Ale tak už tomu bývá - člověk stárne, přijde puberta, vzdor, pokusy a následné omyly... Nakonec ale člověk dospěje a toužebně si vybaví onen stoleček ve školní družině, pastelky a nesmyslně hloupý komiks o rodině banánů (ano, skutečně toho žlutého exotického ovoce).
Infantilní dospělák, který píše
A tak jsem tady, studentkou VŠ, oboru nesoucí honosný název Literární tvorba. Snad jeden z klasických humanitních oborů, anebo "paobor" bez budoucnosti, jehož studium je vlastně zcela zbytečné...
Když někde řeknu, že studuji právě Literární tvorbu, sesype se na mě série otázek (věřím, že studenti výtvarného umění budou mít podobný problém).
- To tam jako studuješ co?
- Co z tebe s takovou školou bude?
- Není to spíš o talentu?
- Je to vůbec vysokoškolský obor?
Na které buďto nemám jednoznačnou odpověď, anebo ani nechci mít. A tak většinou z celého výslechu vybruslím univerzální větou:
Je to něco co mě baví, naplňuje a co chci jednou dělat.
Teď by bylo rozhodně krásné, kdyby posluchač uznale pokýval hlavou a dal mi zapravdu. Většina lidí se ale vytasí s tím, že sama něco píše. V lepším případě mi naservíruje výčet toho, co píše a předpokládá, že já, student toho honosného oboru, budu mít ve své složce (se štítkem "životní úspěchy") nejméně deset knižních titulů a jednu Magnesii Literu.
Skutečnost je ovšem taková, že jen trapně zírám, červenám se, vzpomínám na všechny ty zapadlé soubory v HDD počítače a podvědomě listuji svým Twiterem a Instagramem... Vlastně vším tím, co jsem kdy smolila a psala a usilovně přemýšlím, co z toho použít a zmínit.
Jsem pisálek tělem i duší
Ale ono vlastně nezáleží na tom kolik soutěží jste vyhráli. Nezáleží na tom kolik těch knih už reálně máte otištěných (nebo v e-booku). Záleží na pocitu, záleží na času, který tomu věnujete a který se vám navrací jako onen pocit, ona motivace, onen "drive" - nevzdávat se, pokračovat, psát...
Takže skutečně může psát každý?
Vraťme se tak k otázce, která se nese celým textem a kolem níž chodím bez jasné odpovědi.
Je potřeba talent?
- Ano, je dobré ho mít, ale pro to, abyste napsali dopis babičce nebo si vyplnili reklamaci nepotřebujete víc, jak obecné povědomí o funkci jazyka.
Je potřeba znát principy, postupy, žánry a jinou teorii?
- Je dost možné, že zvládnete být geniální spisovatel i bez všech těch postupů, principů a pouček – avšak, aby člověk mohl něco posunout dál, je dobré znát, kde chybovali jiní, poučit se, inspirovat a až na základě toho tvořit.
Kdy o sobě mohu tvrdit, že jsem spisovatel/pisálek?
O tom, jak být spisovatelem jsem se kdysi zmínila již ve svém tweetu:
Archetyp romanticky zhýralého bohéma, alias spisovatele, zní určitě zajímavě. Reálně bych takový život ale nikomu nepřála
Bystřejší z vás ale jistě poznali, že jde o sarkastický nesmysl - slet tezí táhnoucí se kolem toho výstředního spisovatelského umění.
Spisovatelem může být kdokoliv, kdo se nebojí zkoušet, učit se, psát a přijímat kritiku na své cestě za zlepšením se.
Nejde však o akt múz, ani o člověka, který dokáže napsat správně větu s podmětem a přísudkem (sláva i za takové lidi).
Vždy jde hlavně o cestu.
A stejně jako v pubertě o pokusy a omyly během ní.