Povídka: Život na pokračování 

Silvii bude sedmnáct a brzy zemře... Přesto žije život, který se zdá jako sen a zároveň jako naprostá noční můra. Silvie totiž žije stále, i přesto, že umírá. Je sama, je jediná. Teda až do chvíle...

Určitě víte, co jsou to Vánoce... A je jedno, jestli bydlíte v Česku, v US, nebo v Jihoafrické republice. Určitě jste slyšeli, co jsou to Vánoce. Svátek klidu a míru. Ve dvacátém prvním století už spíš svátek dárků a chaosu. Pro mě jsou Vánoce ale trochu něco jiného.

Jsem Silvie, bude mi sedmnáct a na Vánoce zemřu. Není to ale tak zlé, jak se zdá...

Když jsem se poprvé narodila, psal se rok 1901 a já rostla jako každé jiné dítě. Chodili jsme si hrát do polí a lesů. Honili jsme se a hráli na pikolu. Svět nám přišel bezchybný. V té době jsem měla i vlastní dřevěné panenky. Jednou jsem jednu z nich vzala do školy, protože jsem měla pocit, že mi nosí štěstí. Nechala jsem si ji o přestávce na lavici a když jsem se vrátila moje panenka tam už nebyla. Hledala jsem ji. Brečela jsem. Ale marně. Pan učitel mi vynadal, že takové věci do školy nepatří. Měla jsem pouhých třináct, když začala první světová. Všichni jsme se snažili zachovat klid, ale věci už nikdy nebyly stejný. Spousta lidí musela narukovat, jiní se skrývali. Měli jsme hlad a o to něco málo, co jsme měli, jsme se museli dělit. Po válce se spousta mužů nevrátila a ti, co se vrátili, byli jiní. Bratr si postavil malou chýši v lesích a odmítal za námi chodit. Třiadvacátého prosince jsem mu nesla horkou polévku. Vždycky jsem třikrát zaťukala a zavolala na něj, aby věděl, že jsem to já, trpěl totiž chorobným strachem, že mu chce někdo ublížit. Toho dne jsem na to ale zapomněla. V rukou jsem držela hrnec a v duchu už se těšila, až uvidím bratrovu radost z polévky. Když jsem otevřela dveře uslyšela jsem strašlivou ránu. Něco mi vyrazilo vzduch z plic, takže jsem polévku upustila a celou se jí polila. Chvíli jsem přemýšlela, že mě maminka určitě seřeže, když jsem všechnu polévku vylila a ještě si ušpinila šaty, ale pak se mi udělalo špatně a já spadla do sněhu.

Měla jsem prostřelenou pravou plíci. Maminka plakala, sestra mi nosila obklady na čelo a pak někdy v noci čtyřiadvacátého prosince. jsem se propadla do pokojné tmy. Z které jsem otevřela oči plná síly... zato malá a nahá. Mrzla jsem a křičela. Narodila jsem se v rodině švece a měla docela spokojený život. Chodila jsem vypomáhat do sirotčinců a zachraňovala koťata, která v sousedství plánovali utopit. Teprve před mými sedmnáctými narozeninami, které vycházely na Vánoce, jsem si začala dělat starosti. Nevěřila jsem, že to, co si pamatuju může být něco jako můj "minulý život". Během Štědrovečerní večeře jsem se ale udusila kostí z ryby. A tak to pokračovalo...

Když jsem vstupovala do svého třetího života jako dcera židovského spisovatele a básníka věděla jsem, že to není sen. Tatínek měl spoustu knih a mně se, nad očekávání všech, povedlo se naučit číst už ve čtyřech letech. Taky aby ne, docela obstojně jsem si to pamatovala z předchozích životů. Tatínek ve mě vkládal velké literární naděje, ale pak přišla válka a my se téměř celých šest let skrývali po sklepeních našich známých.

Můj třetí život byl život, kdy jsem se začala sama sebe ptát po tom, co je mým údělem, proč se mi to děje a co mám s tímhle "prokletí" do světa přinést. Vzhledem k tomu, že jsem si poměrně dobře pamatovala, co jsem se naučila v minulém životě - měla jsem určitou výhodu nad ostatními. Horší byla ale možnost prosazení této "výhody" - když vám ještě není ani osmnáct, spousta dospělých vás nebere vážně. Snažila jsem se změnit svět, ale změnit celý svět v sedmnácti letech, přičemž si prvních pár let jen nemotorně cucáte prst a následujících několik let si oprašujete dovednosti a znalosti, je takřka nemožný. Začala jsem se tak soustředit na mnohem menší skutky. Každá doba měla svoje problémy, nějaké přetrvávaly, jiné se za těch pár let změnily, přesto se vždycky dalo něco udělat.

V červnu 2020, jsem se rozhodla zapsat se do dobrovolnického programu v Jižní Africe. Na farmu nás přijelo deset ve věku od patnácti do šestadvaceti. Všichni, až na jednu Portugalku, jsme byli z Česka.

První den proběhlo seznámení u táboráku, opékali jsme si kukuřice, popíjeli k tomu mošt a povídali si s hostitelkou o programu, který nás čeká.Vedle mě seděl kluk, bylo mu asi jako mně, měl hnědý oči a kudrnatý vlasy. Hrozně hezky se usmíval, ale s nikým dalším se nebavil. Když došlo na vzájemné představování bylo to vůbec poprvé, co jsem ho slyšela. "Jsem Matěj, mám rád les a techniku." Po Matějovi se představilo ještě několik zajímavých lidí. Nejvíc mě ale překvapila šestnáctiletá Portugalka. Ovládala pět jazyků. Nechápala jsem to. Sama jsem se naučila za všechny svoje životy několik jazyků - od jidiš po základy holandštiny, ale já na to měla mnohem víc času... Obdivovala jsem ji a přála jsem si, aby s tím v životě jednou něco skvělého dokázala. Ona koneckonců mohla.

Druhý den jsme začali krmit zvířata, teprve až po nakrmení všech zvířecích hladovců, jsme si mohli jít pro snídani. Hodila se mi znalosti chovu o dobytek, i když se spousta věcí od minulého století změnila. Asi týden po ubytování byli tři z nás pověřeni stavbou nového chléva pro březí ovečky. Nikdy jsem nic nestavěla, takže jsem se dala do kácení stromů společně s Petrem. Hostitelka nám potom ukázala, jak dřevo opracovat. Matěj navrhl stáj a když už bylo nějaké dřevo, začal se základy. Petr mu pomáhal, takže opracovávaní dřeva bylo hlavně na mě. Pozorovala jsem je a přemýšlela, jak je skvělé, že i lidé, co žijí jen jeden život věnují svůj čas ostatním a pomáhají. Když v tom mi ujela ruka a dlouhá tříska mi projela dlaní. Přitiskla jsem si okamžitě tričko na ránu, ale moc to nepomohlo. Kluci se po chvíli otočili, když mě neslyšeli pracovat a pak kolem mě začali poskakovat jako kdybych byla vážně zraněná. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to nic není, ale nedali se odbít. Dovedli mě do obytného prostoru statku, jeden vytáhl z batohu desinfekci a druhý našel čisté obinadlo. Mezitím už se začali scházet ostatní a ptali se, co se stalo. Připadala jsem si jako pitomec.

Zatímco Petr všem vysvětloval, co se stalo a aby šli klidně pokračovat v práci. Matěj šel se mnou do koupelny a donutil mě ránu pořádně propláchnout. Štípalo to jako čert.

"Au!" sykala jsem bolestí, i když jsem moc dobře věděla, že to nic není.

"Podej mi ruku, musí se to vydesinfikovat."

"Ne, to je fakt dobrý..." protestovala jsem, ale ruku mi pevně přidržel a desinfekci tam nalil. Tenkrát jsem vykřikla na celou místnost: "Aaa, sakra, to hrozně pálí!!" Štípalo to a vůbec to nepřestávalo.

"Ještě vydrž, pak to obvážu."

Chvíli jsme čekali a já si mezitím zarývala nehty druhý ruky do stehna, abych tu bolest nějak odventilovala. Přišlo mi trapný takhle vyvádět.

Ruku ale obvázal rychle a úsměvem mi naznačil, že už to bude dobrý.

Každý den slunce vycházelo vysoko, dny byly dlouhé, namáhavé, ale o to líp se člověk večer cítil. Občas jsme se k večeru chodili k řece. Měla blátivé dno, ale průzračnou vodu. Takže to bylo ideální místo, kde provádět denní očistu, a přitom zbytečně neplýtvat vodu. Naučila jsem se už před lety si vlasy mýt přírodně - moukou, mýdlovými ořechy, jílem, občas jsem do toho přimíchávala přírodní oleje. Hodně mi to pomohlo v dobách, kdy jsem žila v horších podmínkách. Jako židovka jsem mytí rukou nebo obličeje brala jako něco posvátného. Pamatuji si, že jsme bez pitné vody museli občas s rodiči vydržet i čtyři dny, během kterých jsme nevěděli, jestli tu vodu dostaneme, nebo jestli umřeme. V šedesátkách přišla na scénu éra hippies, takže nikdo ani neměl pomyšlení na nějaké módní šampony a přípravky.

Jednoho večera, byl to tak týden před odletem, jsme seděli u řeky společně s Matějem. Nechtěla jsem tam nečinně sedět, ale byl na mě milý a opakovaně mě přemlouval, ať ještě chvíli posedím, že to nádobí se přece může umýt ráno.

"Za celou dobu jsem se tě nezeptal, Silvo, odkud vlastně jsi?"

"Z Prahy."

"Tak to je bezva! Já taky. Myslel jsem si to, podle toho, jak mluvíš."

"Jak mluvím?"

"No, tak moraváka poznáš..."

"Jasný."

"Co budeš dělat, až se vrátíme domů?"

Pozorně si mě prohlížel. Poslední dny to dělal často. Sledoval mě, když jsme pracovali. Sledoval, když jsem sklízela nádobí ze stolu. Buďto jsem mu k smíchu, anebo.... Je možný že bych se mu líbila? Jenže tohle prostě nešlo. Za čtyři měsíce zmizím z tohohle těla a pak bude co... Budu zas jinde. Musela jsem ho nějak přesvědčit, že jsem nudná a nezajímavá.

"Hele asi budu někde pracovat, ještě nevím."

"Ty už nestuduješ?"

"Maturovala jsem ve čtrnácti."

"Jak je to možný?"

"Měla jsem... Individuální program."

"To jsi tak chytrá?"

Všimnula jsem si, jak se mu zorničky rozšířily překvapením. Super práce, Silvie. Upřímnost. S touhle svojí hloupou upřímností taky brzy pojdeš. Tak na to mysli, sakra.

"To si nemyslím, spíš to tak nějak vyšlo..."

",Nějak to vyšlo'," imitoval mě Matěj. "Spíš se mi zdá, že jsi moc skromná... Anebo něco tajíš."

"Hele je pozdě, chci to nádobí stihnout dneska, ať zejtra můžu rovnou ke zvířatům."

"Chceš mi utéct?"

"Ne to ne, jen chci dělat to, co je třeba."

"Copak se nikdy nezastavíš? Musíš pořád pracovat a snažit se?"

"O čem to mluvíš? Vždyť tu s tebou mluvím už dobrou půl hodinu!"

"Půl hodinu... Silvo! Co to je půl hodina? Víš, že máme povinnou práci jen pět hodin denně? Víš kolik pracuješ ty?"

"A?"

"To není zdravý..."

Nemělo cenu se hádat, když nemohl vědět. "Ahoj ráno," řekla jsem ještě a pak se zrychleným krokem vydala ke statku. Bylo mi nepříjemný chovat se takhle, ale zároveň jsem nechtěla plýtvat časem, který se mi den ode dne krátil. Většina lidí už spala, takže jsem jasně slyšela, když po asi dvaceti minutách zavrzaly dveře a pomalé kroky vešly do chodby. Zastavily se před dveřmi do kuchyně, ale pak pokračovaly do horního patra, v kterém jsme spali. Stála jsem u prázdného dřezu a byla z toho rozrušená. 

V noci jsem pak nemohla spát. Přemýšlela jsem o své existenci. O tom, jestli je ještě někdo další, co tohle zažívá, jestli nás není víc. Co když všichni jen mlčíme a máme strach se svěřit? Ale kdyby to byla pravda, pochybovala jsem, že by svět vypadal, tak jak vypadá.

Ráno jsem vstala úplně rozlámaná. Trvalo mi nepřirozeně dlouho udělat ranní, už dávno zautomatizované, povinnosti. Doufala jsem, že mě alespoň snídaně probere, ale jakmile jsem si na chvíli sedla, začaly se mi strašně rychle zavírat oči.

"Nespala jsi," ozve se najednou vedle mě a já sebou škubnu. Je to Matěj.

"Ne, moc ne..."

"Špatný sny?"

"Myšlenky."

"Co se v tak krásnym stvoření může skrývat za špatný myšlenky?"

V tu chvíli se mi zhoupl žaludek. Takže tak to bylo. No jistě. Šlo o tuhle tělesnou schránku. O schránku, která za pár týdnů začne rozkládat.

"Tohle krásný stvoření může mít jaký myšlenky chce!" odsekla jsem a chvilka adrenalinu mě nakopla se znovu pustit do práce.

Po příletu do Prahy jsem si našla práci v domově důchodců a nahlásila svůj návrat v azylovém domu, do kterého jsem dvakrát týdne chodila pomáhat s rozdáváním jídla bezdomovcům. A svět se zas otáčel tak, jak jsem byla zvyklá. Vstávala jsem v sedm, do odpoledne jsem byla v domově důchodců a večer jsem buďto seděla na bezplatné lince důvěry, anebo pomáhala v azylovém domu.

Až jednoho večera jsem cestou domů narazila na Matěje. Stál před mým domem s kytkou a tvářil se asi stejně rozpačitě jako já. Chtěla jsem odejít a jít domů zadem, ale všiml si mě a doběhl mě.

"Nevím, co jsem řekl, nebo udělal, ale chtěl jsem se ti omluvit..."

"Jak jsi doháje zjistil, kde bydlím? Jsi nějakej stalker nebo co?"

"Ne to ne..."

"Tak co?"

"Silvie poslouchej mě chvíli. Chci se ti omluvit a rád bych, abys mi věřila. Myslel jsem si, že budeš pracovat někde, kde se pomáhá, našel jsem si pár míst a pak je prostě obešel. Jedna tvoje kolegyně mi dala adresu."

Zůstala jsem na něj s neuvěřením zírat. "O co ti jde?"

"Neber si to nějak špatně a vezmi si, prosím, tu kytku, táhnu jí už hodinu a začíná uvadat," podal mi velkou slunečnici, která už vodu fakt potřebovala.

"Slibuješ, že budeš slušnej?"

"No jasně, že budu. Co si o mně proboha myslíš?"

Vzdychnu... Zažila jsem až příliš mnoho věcí, než abych si to mohla jenom "myslet".

"Fajn, tak pojď, řekneš mi to uvnitř," prošla jsem kolem něj až ke dveřím do baráku. Měla jsem malej byt, ale stačilo mi to. Našla jsem něco, co se dalo pokládat za vázu a natočila slunečnici vodu.

"Proč si mě hledal?" otočila jsem se zpět k Matějovi, který stál u vchodových dveří a nervózně přešlapoval: "Měl jsem kdysi bráchu, byli jsme dvojčata, on byl o minutu starší... "

O co mu proboha jde?

"Bylo nám patnáct, když se brácha začal uzavírat do sebe, hodně se učil, chodil pracovat, domů se vracel pozdě večer, skoro nespal... Pokračovalo to asi půl roku. Jednou, když jsem se vracel z hodin klavíru měl bejt brácha už doma. Ale tak často někde zůstával dýl, že jsem si prostě jen myslel, že zas někde je. Udělal jsem si jídlo, na mobilu koukal na 9gag a když jsem asi o hodinu později přišel do našeho pokoje... Ležel tam ve zvratkách. Napral do sebe nějaký prášky, zapil to alkoholem a... Nikdy jsem si neodpustil, že jsem byl tak bezohledně slepej."

Stáli jsme naproti sobě a mlčeli. Ten člověk měl o mě jenom strach, protože jsem mu připomínala bratra.

Kdyby věděl, jak moc se vlastně trefil...

"Připomněla jsem ti ho?" zeptala jsem se hloupě, protože mě absolutně nenapadlo, co jiného říct.

"Nezlob se..."

"Já se přece nezlobím."

"Ne?"

"Ne..."

"Na ranči jsi tak trochu působila..."

Jo, to jsem působila a taky se schválně chovala jako husa.

"Sorry..." řeknu nakonec. A pak bylo mezi námi zase ticho.

"Hele hrála si někdy něco na Switchy?"

"Co?"

"Jestli jsi někdy něco hrála na Nintendu Switch," začal si sundávat batoh a tahat z něj malou barevnou věc. Pak si vyzul boty a došel ke mně, aby mi tu věc ukázal. Zářilo to jako telefon, jen s více tlačítky a podlouhlou obrazovkou.

"K čemu to je?"

"Počkej, tys nikdy neslyšela o Nintendu Switch?"

"Ne..."

"A PSko znáš?"

"PSko?"

"Ty vůbec nevíš, co jsou to herní konzole?"

"Jsou na hry, ne?"

"A to se ptáš? Cos dělala celý dětství?"

"Žila?"

"No tak jasně, že žila, ale čím ses bavila?"

"Knihama?"

"Víc mi neříkej... A těma knihama myslíš učebnice, co?" zasmál se, ale já zůstala mlčet. Skutečně to byly učebnice. Co jiného... Potřebovala jsem projít školním systémem rychle a zaměřit se na to, na co bylo nutný. Tak jako vždycky...

"Dovol mi tě zasvětit do tajů her, Silvo," usmál se na mě a užuž si sedal na velký polštář, který jsem měla uprostřed své garsonky na sezení.

"Co to děláš?" vyjekla jsem rozčíleně. Na tohle jsem neměla čas. Choval se ke mně sice hezky, ale já budu brzy mrtvá, nemůžu tu takhle ztrácet čas....

"Ale no tak... Nemůžeš přece existovat bez základních znalostí."

"Základních znalostí?"

"No jo, každý malý dítě ví, co je Switch! Nebo herní konzole..."

"A k čemu mi bude vědět to?"

"To já nevím... Ale můžeš mi to říct až ti to ukážu a až si to zkusíš," zazubil se vítězně zatímco dosedl na polštář a složil nohy do tureckého sedu.

Klekla jsem si vedle něj a opakovala si, že si chci jen rozšířit obzory, ale ta malá věc mě začala zajímat. Ukazoval mi různý hry -The Legend of Zelda, Super Mario, Rayman Legends. Přišlo mi úžasný, co všechno se vejde do tak malého zařízení. Nechal mě si to zkusit, i když mi to vůbec nešlo. Když jsem si konečně řekla, že už to stačí, zjistila jsem, že už se rozednívá.

"Proboha," vydechla jsem, když jsem uviděla čas 4:13. "Jak je to možný?"

"Čas prostě utíká jinak, když se člověk baví..." odpověděl unaveně, ale pobaveně a já jen s námahou potlačila chuť se nad tím usmát. Nemělo cenu už chodit spát - ráno tak odešel do školy a já do práce. Přesto mě ještě při odchodu donutil mu dát na sebe číslo, protože jsem nebyla na sociálních sítích a on chtěl zůstat v kontaktu.

Den se vlekl. Myslela jsem na ty hry a na to, jak se mi smál, když jsem se ptala na tak, podle něj, "esenciální věci".

Druhý den mi zapípala SMS.

Ahoj, dnes Switch, nebo procházka?"

Ten kluk byl fakt neodbytnej, pomyslela jsem si, ale přitom jsem sama sebe přistihla, jak se mi v odrazu telefonu rýsoval úsměv.

Ahoj Matěji, co se dnes věnovat něčemu užitečnému?

Switch, nebo procházka? Anebo snad obojí? Už jsem na cestě k tobě.

Skoro jsem se zadusila špagetami, které jsem právě jedla. Ke mně? Už zase? Hodila jsem přes sebe kabát, byl už listopad. A vyšla na ulici, abychom zas neskončili u hraní.

"Mám pro tebe překvapení," oznámil mi už na dálku.

"Překvapení?"

"Ale budeš muset jít se mnou."

"Kam?"

"To uvidíš."

"Co, když nechci ani překvapení, ani nikam jít?"

"Tak tě to bude do konce života mrzet a budeš si říkat: Co by mi asi ukázal, kdybych šla s ním?"

"Fajn, tak ale rychle."

Šli jsme vedle sebe ulicí a občas si něco řekli. Na to, že žil jen osmnáct let měl docela dobrý přehled o světě. Díky své věčné uzavřenosti jsem občas nestíhala vnímat věci nové doby, které on tak dobře znal. Došli jsme na Vítkov a posadili se do trávy.

"A to je ono? Park a tráva?"

"Ne tak docela," položil se na záda a podíval se nad sebe.

Stočila jsem hlavu k nebi. Bylo plné hvězd, na které jsem se snad 100 let pořádně nepodívala.

"Je to krásný, nemyslíš?"

Opatrně jsem si lehla vedle něj. Byl naprosto klidný a vyrovnaný. Užíval si pouhý pohled na nebe. Byla jsem taky takhle vyrovnaná a užívala si maličkosti, když jsem žila poprvé?

Leželi jsme a on mi popisoval a ukazoval souhvězdí. A přitom jsem si uvědomila, že je docela vtipný. Občas měl vtípky takový hodně jednoduchý, ale asi právě proto jsem se musela smát. Pak se někde v dálce ozvala rána... a brzy na to se po nebi rozlil květ barevných světel. Ohňostroj?

Sledovali jsme ho bok po boku a já si najednou uvědomila, že se naše ruce lehce dotýkají. Po těle mi přejelo zamrazení. Pak se jeho dlaň oddálila a než jsem si cokoliv stihla uvědomit ovinula se teplá ruka kolem mojí. Celé tělo jsem měla jako v ohni, přesto jsem ležela klidně. Co se to děje? Proč se to děje? Teď, když mám zemřít...

Cestou domů jsme se stále drželi za ruce a bavili se jakoby nic. Dlouho jsme se pak loučili přede dveřmi. Když odešel, uvědomila jsem si, jak divoce mi tluče srdce.

Já ho miluju, zaznělo mi v hlavě vyděšeně a zároveň blaženě.

Miluju ho.

Scházeli jsme se pak téměř každý den, ukázal mi svůj byt, svojí malou barevkou rybku, které říkal Samurajka a téměř po měsíci došlo i na náš první sex. Bylo to vůbec poprvé, co jsem měla s někým sex z vlastní vůle... Poprvé mě v šesti znásilnil můj strýc. Podruhé mě znásilnila trojice kluků při nějaké oslavě. Byli opilí a páchli. Nemohla jsem si pak téměř týden normálně sednout a necítit přitom bolest tam dole. Matěj byl ale něžný. Bylo to intimní, hřejivý a moc krásný. Zůstal pak se mnou ležet. Držel si mě u sebe a já měla hlavu položenou na jeho hrudi.

Zbývaly dva týdny do Vánoc.

"Tak co, máš nějaké přání, co bys ráda dělala na Vánoce a narozeniny?" zeptal se mě a mně v tu chvíli došlo, že už to nemůžu dál odkládat. Musela jsem říct pravdu.

"Mrzí mě to," začala jsem a on se vyděsil, protože nechápal, o čem mluvím. Chtěla jsem pokračovat, ale dostala jsem strach, že mi stejně neuvěří.

"To, co se stalo tvému bráchovi..." řekla jsem tak úplně nesmyslně.

"To nic, Silvi, díky tobě jsem opět šťastnej."

Začaly mi téct slzy. Nechtěla jsem bulet. Ale nemohla jsem si pomoct.

"Silvi? Ty brečíš? Co se děje?"

"Musím ti něco ukázat, ale až zítra..." řekla jsem a donutila ho, aby si znovu lehl a já se k němu mohla přitulit. Nechtěl, ale nakonec to udělal.

Celá ráno byl rozčílený, ale copak jsem se mu mohla divit? Sama jsem si připadala jako vrah. Šli jsme do knihovny, kde jsem mu dala několik dat a názvů tisků, v kterých jsem věděla, že se psalo buďto o mně, nebo o někom, koho jsem znala. Pak ho vyzvala, ať najde pár událostí a detailně mu popsala, co v nich najde. Když si přečetl první smál se, když se dostal k matričnímu záznamu o holce, která měla narozeniny na Vánoce a stejně tak na ně zemřela, začala být v jeho smíchu znát hořkost. Pokračovali jsme asi hodinu až na mě naprosto beze smyslů vyjel: "Co to má znamenat? Co to na mě hraješ?"

"Vím, že se to zdá nerealistický, samotný mi trvalo téměř čtyři dekády, než jsem pochopila, co se..."

"Čtyři dekády, co to na mě zkoušíš, Silvo?"

"Nevyšiluj Matěji, prosím. Nevím, jak to jinak poddat ale... Reinkarnuju se. Nevím podle čeho, nevím jak, ale je to jednou za 17 let, vždy jsem v těle dívky, vždy si s menšími mezerami pamatuji na to, co bylo..."

"To není možný."

"Mrzí mě to."

"To není možný!"

To už Matěj pádil k z knihovny pryč. Snažila jsem se ho dohonit a promluvit s ním, ale neodpovídal. Ani se na mě nepodíval. Odjel domů a tam se zamkl. Připadala jsem si jako kráva... Ale proč. Bylo fér říct mu, jak to je. Bylo to víc fér, než ho nechat truchlit, aniž by tomu porozuměl.

Zkoušela jsem mu volat. Každý den. Telefon mi zvedl ale až po deseti dnech.

"Matěji?"

"Myslelas to vážně?"

"Ano..."

"Jako všechno?"

"Bohužel..."

"Takže mi na Vánoce umřeš?"

"Asi... ano."

Brečel. Snažil se to skrývat, ale slyšela jsem, že brečel.

"Jak?"

"To nevím, zatím to bylo pokaždý jiný..."

"Nechci o tebe přijít, Silvi..."

Teď už jsem brečela i já, ale nedalo se nic dělat.

Naposledy jsme se sešli 23.12. u mě doma. Bylo to smutný. Chtěla jsem, aby si mě pamatoval hezky, ale bylo to hrozně smutný. Brečeli jsme, pak jsme se smáli nějaké blbosti, abychom pak znovu společně brečeli. Slíbila jsem mu, že si ho najdu. A on mi slíbil, že počká. Bude mnohem starší, ale pokud se skutečně milujeme, najdeme se. Alespoň to jsem mu řekla. Potřeboval něčemu věřit... a já vlastně taky.

Nechtěla jsem, aby byl u toho, až se to stane, takže jsem 24.12. dostala těžkou alergickou reakci na oříšky a umřela, zatímco jsem mu psala.

Vždycky jsem se snažila pospíchat. Vše se brzy naučit, pochopit, ale nyní jsem měla jiný cíl. Snad poprvé mi to ve škole nešlo, snad poprvé jsem byla absolutně neužitečná. Od dětství jsem šetřila, dávala si na stranu peníze, které jsem dostala od rodiny k narozeninám. Takže jsem na své 13. narozeniny měla dost, abych se vypravila do Prahy a mohla tam nějakou chvíli zůstat.

Cesta trvala téměř čtyři hodiny. Někdo z cestujících tu měl po celou dobu zapnutý podcast, ve kterém asi hodinu mluvila jakási známá portugalská překladatelka.

Kolem poledne se mi podařilo bezpečně vystoupit na Hlavním nádraží. Hnala jsem se jako blázen k domu, ve kterém Matěj kdysi bydlel. Když jsem ale na místo přišla, našla jsem barák kompletně přestavěný a jeho jméno nebylo ani na zvoncích. Zvonila jsem tak na ostatní byty a ptala se, zda tu nebydlí můj strýc Matěj a případně kde bych ho našla...

Lidé ke mně byli sice vřelí, ale nikdo o Matějovi nevěděl. Až teprve nějaký starší muž mi prozradil, že po jakémsi Matějovi koupil byt. Stařeček znal i Matějovu novou adresu, protože mu na ní první dva roky posílal poštu, která přišla špatně. Ihned jsem vyjela.

Když jsem vystupovala ve vesnici u Prahy byl už večer. Panoval tu klid, pravděpodobně většina rodin právě jedla štědrovečerní večeři. Začala jsem o tomhle výletu pochybovat tím víc, čím blíž jsem se k adrese blížila. Co když už nebydlí ani tady. Pochyby ve mně rostly, ale už jsem byla téměř u cíle. A pak jsem to našla - krásný moderní dům s garáží. Měl velká prosklená okna a vánoční řetěz na oknech. Připlížila jsem se jako zloděj až k jednomu z oken a nahlédla dovnitř. Stál tam vánoční stromek, vedle hořel krb a na stole uprostřed místnosti bylo prostřeno pro šest lidí. Pak někdo vešel. Chtěla jsem uskočit, ale došlo mi, že stojím za křovím a ve tmě, takže jsem nemohla být vidět. Navíc, jakmile jsem poznala, kdo to je - už jsem se ani hnout nedokázala. Byl to Matěj, byl starší, ale byl to on. Pořád měl své kudrnaté vlasy a zářivý úsměv. Sedl si ke stolu a na někoho zavolal, do pokoje přiběhly tři malé děti a poté přišla krásná žena a políbila ho na ústa.

Svět se se mnou zatočil tak, že jsem si musela sednout do sněhu.

Nemohla jsem mu to mít za zlé...

Někde uvnitř, i když nepřiznaně, jsem to čekala. Třináct let je dlouhá doba...

Ještě jednou jsem se podívala dovnitř. Vypadali šťastně. Vedli spokojený rodinný život. A já.... Nevím, co jsem já. Nevím, jaké je moje poslání, nebo co je pro mě nejlepší.

Pro ten den bylo ale nejlepší vrátit se domů a strávit Vánoce s těmi, kteří na mě čekali.