Rozbor obrazu: Klimtův Polibek

Někdy před rokem jsem se rozhodla udělat drobné studie dvou děl od mých oblíbených malířů - Rembrandta a Klimta. Tak snad to někomu, kdo se o tyto obrazy taktéž zajímá, přijde vhod. :)

Gustav Klimt je jedním ze zakládajících představitelů secesního umění. Tvořil zejména dekorativní malby a plakáty a je znám pro svou symbolickou vizuální řeč, kterou přebíral, ať už v ženské či mužské formě, z Freudovského chápaní světa snů[1]. Jde o svět, v němž vládne secesní svobodná krása. Zároveň ho v jeho tvorbě "[...] hluboce ovlivnilo japonské umění, starověký Egypt a byzantská Ravenna."[2]

"Plochost, dvourozměrná perspektiva Klimtových obrazů a množství stylizovaných představ dávají vzniknout dílům prosyceným hlubokou citovostí. Zejména těm, na kterých vévodí ženy."[3] Těm věnuje Klimt naprosto značnou část svého životního díla. Zobrazení ženského těla se postupem mění z nevinných akademických soch na dlouhovlasé, štíhlé a pružné osudové ženy. Zkrátka takové, které jsou si vědomy své sexuality, jsou osobité svou přímočarostí, která diváka může zároveň vábit i děsit.[4]

Malířské řemeslo ovládal dokonale díky studiu na Kunstgewerbeschule - vídeňské uměleckoprůmyslové škole, kde si vypěstoval náklonost k historismu a malířských technikách minulých století. "Měl velké znalosti o ornamentálních formách a slozích minulých dob, které pak obohatil o nově objevené umělecké dědictví zapomenutých kultur a východních civilizací."[5]

Roku 1903 odjíždí do italské Ravenny a je natolik ovlivněn byzantskou mozaikou a kulturou, že následující roky, do roku 1907, který je pokládán za jeho vrchol, označujeme jako období zlaté. V tomto roce vzniká také jeho nejznámější a vrcholné dílo Polibek.

Zlato používal již pro své dřívější obrazy, ale zatímco u raných obrazů bylo používáno "[...] aby zvýraznil posvátné předměty: kytaru v ruce Apollónovy kněžky, helmu a pancíř Pallas Athény. Později pro něj zlato symbolizovalo sexuální přitažlivost žen - "Femmes fatales" [...]"[6] Zlato v Polibku zabírá dominantní plochu v pozadí milenců. Ilona Sarmany-Parsons vidí v tomto pozadí jasnou inspiraci v byzantských mozaikách. U Klimta je ale byzantské zlacení a mozaikovitost prosycena vnitřní sexualitou těsně propojenou s osudovou ženou a s ornamenty až organického charakteru. "Oblečení je na Klimtových portrétech právě tak důležité jako model sám. Slouží jako subtilní prostředek k tomu, aby odhalilo osobnost ženy a aby dalo vyniknout její tváři, jejímu krku a jejím rukám. Připomíná to klasicizmus Ingrese, jehož portréty rovněž vyjadřují smyslnost. Pro oba mají šaty tutéž nezbytnou funkci jako orgány těla: samy jsou orgány."[7]

Roucho, které pokrývá mužské a ženské tělo má svou vlastní organickou ornamentální strukturu a vybízí tak k otázkám, zda "znamenají [...] tedy kvadratické ornamentální tvary u muže a kruhovité u ženy vzájemné doplnění nebo antagonizmus?"[8] Na tuto otázku nedostáváme jasnou odpověď, i přesto budeme-li si všímat motivického vývoje Klimtových obrazů.

Odborníci se domnívají, že tuto dvojici použil Klimt již na Beethovenovském vlysu, na kterém spolu ještě bojovala a kterou později znovu využívá na Vlysu ve Stocletově vile, kde na rozdíl od Beethovenovského vlysu dvojice značí pokojný symbol rodinného štěstí, určitého naplnění a životní radost. Budeme-li tedy vycházet z toho, že tato dvojice nachází své konečná naplnění v Polibku lze toto naplnění vnímat jako ukázku napětí mezi ženou a mužem a jejich vzájemnou nemožnost spojení.[9] A to i přesto, že "v díle byl spatřován posvátný obraz lásky - zobrazení věčné dvojice Adama a Evy."[10] Tato podobnost lze velmi snadno přenést na samotného Klimta s jeho dlouholetou partnerkou Emilií Louisou Flögeovou, kteří se pravděpodobně stali modely pro tento obraz.

Ačkoliv sám Klimt věřil, že štěstí člověka se skrývá v krásné utopii secese je na první pohled idylická scéna v Polibku velmi pomíjivá. Postavy se sice nachází na okraji krásné rozkvetlé louky, přesto "z obrazu je cítit i trocha strachu a klaustrofobie. Polštář z květin, na němž žena klečí se prudce láme na okraji propasti." [11] ženiny prsty u nohou jako by se snad ze strachu z pádu zarývaly do země. Pro Klimta je typické, že "[...] kdykoliv se ženy ocitnou na obrazy spolu s muži, vyzařuje z nich určitá zdrženlivost, propast mezi oběma pohlavími." Je tento strach a ženina zdrženlivost snad skutečně ukázkou toho, že mezi oběma pohlavími není možno nastolit rovnováhu?

Pozoruhodná je tu i kompozice postav, přesto, že Klimt anatomii i perspektivu zvládal s mistrovskou precizností nacházíme zde nesrovnalost "[...] žena klečí, muž jakoby stál, ale hlavy jsou ve stejné výši." Postavila-li by se taková žena, svého druha by značně převyšovala a odkazovala tak k zobrazení femmes fatales. Toto zobrazení ale může mít u Klimta přesah i do starověkého Egyptského umění, ve kterém bylo typické zobrazování postav s vyšším postavením s tělem nadlidské velikosti. Jak už jsme ale zmínili, tento nevyjasněný "[...] vzájemný vztah postav se úplně ztrácí ve strhujícím proudu ornamentů na jejich oděvech."[12] Veškerá sexualita je zakrytá pod oděvem, který jen částečně provokativně odhaluje krk a ženina lýtka.

Žena je zobrazena se zavřenýma očima, s tváří od muže natočenou s klidným výrazem, jako by byla ponořená do vnitřního světa, či bezpečí mužova sevření. Je to právě muž "[...] kdo dominuje a kdo chápe iniciativy k polibku."[13] Ona jeho něžné objetí a polibek sice přijímá, podrobuje se mu, zároveň "se od něho [...] odvrací: k políbení mu nabízí pouze svou líc, její ruce vypadají, jako by se ho skoro pokoušela odstrčit."[14], tento pocit zesilují o to víc i křečovitě zabořené prsty u nohou do země na kraji útesu. Můžeme se domnívat, že křeč je tu způsobena rozkoší, nikoliv strachem, "ale přece se zdá, že muž není schopen navázat se ženou jakýkoliv fyzický kontakt, byť se o to ze všech sil pokouší. Přivine ji k sobě, přiblíží se k ni a nakonec se nad ni nakloní v zoufalém gestu."[15]

Obecně můžeme říct, že muži se u Klimta "téměř neobjevují, a pokud ano, tak jsou až na výjimky zobrazeni zády k divákovi."[16] "Zdá se, že je pasoval do role pouhých pozorovatelů, případně fyzických partnerů při tělesném aktu, v němž hlavní úlohu hraje žena." [17]

Muž v Polibku má hlavu skloněnou, nevidíme mu tak do obličeje, místo toho vidíme věnec z vinné révy, který má na hlavě posazen. Tento atribut může podle křesťanské symboliky odkazovat k eucharistii, či k samotnému ukřižování. Zároveň ale víme o Klimtově zálibě v historii, a tak je třeba vzpomenout rovněž na koronu z vinné révy na hlavě boha Dionýsa.

[1] Néret, 2007, 20-21.

[2] Klimt, 2005, 5.

[3] Tamtéž, 5.

[4] Tamtéž,15.

[5] Sarmany-Parsons, 1992, 22.

[6] Tamtéž, 67.

[7] Néret, cit. dílo, 34.

[8] Tamtéž, 57.

[9] Tamtéž, 57

[10] Sarmany-Parsons, cit. dílo, 82.

[11] Tamtéž. 82

[12] Sarmany-Parsons, cit. dílo, 82.

[13] Néret, cit. dílo, 57.

[14] Klimt, cit. dílo, 51.

[15] Tamtéž, 51.

[16] Tamtéž, 46.

[17] Tamtéž, 51.

Seznam zdrojů: 

• Klimt, Gustav. Gustav Klimt. Přel. Jana Vlčková. Frýdek Místek: Alpress, 2005.
• Néret, Gilles. Klimt. Přel. Jaroslav Duda. Praha : Slovanart, 2007.
• Sarmany-Parsons, Ilona. Klimt. Přel. Jaroslava Krajná, Miroslav Krajný. Bratislava : Fortuna Print, 1992.